Nezařazené | 25. 11. 2016

Editorial: „Bouře a vzdor“

Podnikáním, které mám možnost již dvacet let pozorovat jako účastník, se prolíná řada schematických příběhů, které se v různé míře a v různých firmách opakují. Jedním z nich je tento: zaměstnanec nebo skupina zaměstnanců se ve firmě naučí „řemeslu“ a tomu, „jak to v oboru chodí“, a zesílí v nich pocit, že by to sami dělali jinak, ale hlavně lépe. Od té doby se ke stávající firmě vymezí a vzdor často přeroste do odchodu ke konkurenci či založení vlastní firmy. Která, jak to často bývá, původní firmě konkuruje.

Aktuální personální a strukturální změny v tiskárně, kde tiskneme naše časopisy, mi tuto situaci připomněly. Sám jsem ji opakovaně mnohokrát zažil. Ve výrobní firmě, kde jsem pracoval, měla řada zaměstnanců pocit, že by to „po svém“ dělali lépe. A protože nás ve firmě bylo asi padesát, byl takový „odchod ze vzdoru“ docela častý a konal se několikrát ročně. V devadesátých letech to byla běžná záležitost. Možná na ni měly vliv i tehdejší vztahy ve firmách, kdy majitelé a ředitelé ještě neuměli oddělit schopné zaměstnance od ostatních a motivovat je v takové míře, jako je tomu dnes. Na druhé straně byla tato doba na straně zaměstnanců plná ambicí, touhy po vlastním byznyse a i určité naivity a lehkovážnosti, s jakou se vnímalo podnikání. Což nepřímo potvrzuje i fakt, že z řady mých tehdejších kolegů se v samostatném podnikání nakonec neuchytil nikdo, ačkoliv převzali kompletní know-how původní firmy. Dnes je i celková pozice zaměstnanců ve firmách výrazně silnější než tehdy a o schopných lidech to platí dvojnásob, což je také důvod, proč je takových odchodů z firem nyní méně.

I pro mě bylo někdy těžké strávit několik let v jedné kanceláři se třemi majiteli, a také jsem nakonec odešel. Na rozdíl od jiných jsem ale za sebou nespálil mosty a zamířil do jiného oboru. Dodnes se s bývalými šéfy potkáváme na MSV v jejich či naší expozici, což mě nesmírně těší. Ale tehdy i mě hnala touha dělat věci jinak a lépe a cítil jsem vzdor vůči stávajícímu stavu. Jako soukromník jsem ale rychle vystřízlivěl a pochopil, že tento stav negace je maximálně 5 procent úspěchu. Okamžitě jsem musel začít pracovat a pozitivně tvořit jiný obsah a jinou strukturu. Navíc v plné šíři záběru podnikání (od nákupu papíru do tiskárny až po účetní uzávěrku), kterou si běžný zaměstnanec nedokáže představit. Pokud navíc odchází z firmy více lidí, pak musí často kamarádský vztah bývalých zaměstnanců-spolupracovníků přebudovat do krizemi prověřeného fungujícího vztahu společníků v nové firmě, což není jednoduché.

Ale odpor, vzdor a touha dělat věci jinak je normální součástí života. I negace má potenciál posouvat věci k lepšímu a tvořit hezké věci. Bez tohoto pocitu by nebyl „Sturm und Drang“, malíři nenávidějící akademismus ateliérů by nevyšli malovat do krajiny, „prokletí básníci“ by byli jen obyčejnými básníky, Coco Channel by nezačala nosit kalhoty, západní kulturu by neobohatili hippies, kytary Sex Pistols by nás nestrhly svou energií a Hlavsa s Jirousem by se nestali legendami českého undergroundu…

Negace může napřáhnout věci pozitivním směrem a dát jim impuls, ale je to jen pět procent. Ne víc!

Jiří Klusáček
ředitel vydavatelství